Honičky mraků nad Venuší

Mraky pravidelně „narušují“ modrou zemskou oblohu. Něco podobného nemůžeme nikdy na Venuši vidět: planeta je totiž zabalena do dvacet kilometrů silného oparu oxidu uhličitého a oxidu siřičitého.

Takže můžeme vidět jen svrchní vrstvy mraků Venuše, a to ještě v ultrafialovém spektru. Takto je zaznamenaly přístroje sondy Venus Express dne 8. prosince 2011 ze vzdálenosti zhruba třicet tisíc kilometrů.

Většinu snímku zabírá jižní polokoule planety, přičemž jižní pól na ve spodní části snímky a rovník v blízkosti horní části. Zachycená horní vrstva mraků pak je ve výšce zhruba sedmdesáti kilometrů nad povrchem planety.

Světlé a tmavé útvary v atmosféře jsou pak způsobené proměny neznámé absorbující chemikálie v horních vrstvách mraků. Je přitom hojnější v nízkých šířkách (tedy v horní části snímku), díky čemuž tyto oblasti vypadají při pozorování v ultrafialovém světle tmavší.

Ve světlejších vyšších šířkách (spodní část obrázku) je ultrafialový pohlcovač zastoupený méně nebo jej kryje silný opar z aerosolu.

Tvary pozorovatelné v horních vrstvách atmosféry jsou důkazem silného proudění a dynamiky v atmosféře planety.

V nižších šířkách přitom převažují skvrny oblačnost spojené s viditelnými turbulentními aktivitami. Naproti tomu hladké laminární proudění je viditelné ve středních až vyšších šířkách.

Rychlost větru se dá odvodit ze sledování útvarů oblačnosti, které podle všeho rotují nad planetou rychleji, než 100 metrů za sekundu. Tato „super-rotující“ atmosféra oběhne planetu jednou za čtyři pozemské dny, což je velký rozdíl oproti povrchu Venuše, kterému trvá rovných 224 pozemských dní, než se otočí jednou kolem své vlastní osy.