Jak kometa sondy Rosetta získala svůj tvar
V počátcích existence Sluneční soustavy se nízkou rychlostí srazila dvojice komet – a tak vznikl charakteristický tvar připomínající „gumovou kachničku“, která má kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko. Tak alespoň popisují vznik netradičního tvaru tělesa vědci podílející se na misi Rosetta.
Původ zvláštní „dvoulaločné“ podoby jádra komety byl klíčovou otázkou od okamžiku, kdy v červenci 2014 Rosetta poprvé zjistila její skutečný tvar.
Okamžitě vyvstaly dvě hlavní hypotézy: mohlo jít o spojení dvou samostatných komet nebo šlo o lokální erozi, která způsobila vytvoření „krku“?
Nyní mají vědci v ruce jednoznačnou odpověď na tuto hádanku. Využili pro ni snímky ve vysokém rozlišení pořízené mezi 6. srpnem 2014 a 17. březnem 2015, na nichž bylo možné studovat vrstvy materiály na celém jádru. A zjistili, že tyto vrstvy vznikly jako důsledek kolize nízkou vzájemnou rychlostí mezi dvěma nezávislými a zcela samostatně vzniklými kometami.
„Z těchto snímků je jasně patrné, že oba laloky mají vnější vrstvy materiálu uspořádané ve zcela odlišných vrstvách. Domníváme se, že takto je to až do hloubky několika set metrů pod povrch,“ vysvětluje
vědec z italské University of Padova a vědec podílející se na zpracován dat z přístroje OSIRIS Matteo Massironi.
„Vrstvy si můžeme představit třeba jako cibuli. Ovšem v tomto případě hovoříme o dvojici cibulí různé velikosti, které vyrostly odděleně před tím, než byly spojeny dohromady.“
Výsledky studie byly publikovány v časopise Nature a stejně tak byly prezentovány na kongresu EPSC (European Planetary Science Congress) ve francouzském Nantes.
Před tím, než došli ke svému závěru, tak Matteo Massironi a jeho kolegové identifikovali přes 100 teras viditelných na povrchu komety, na kterých jsou navíc vidět paralelní vrstvy materiálu na obnažených skalních stěnách nebo jámách. Následně byl vytvořený 3D model, z něhož byly patrné směry, kterými vrstvy vedly a bylo stanoveno, jakým směrem a způsobem pokračují pod povrch.
Brzy bylo evidentní, že jsou tyto útvary orientovány na lalocích komety jednotně a v některých případech zasahují až do hloubky 650 metrů.
„Šlo o první důkaz toho, že oba laloky jsou vlastně nezávislé. Ten byl navíc posílený zjištěním, že vrstvy jsou skloněné blízko kometárního krku v opačných směrech,“ vysvětluje Matteo Massironi.
„Abychom si byli jistí, hledali jsme vazby mezi místní gravitací a směrováním jednotlivých útvarů na celém rekonstruovaném kometárním povrchu.“
Zjednodušeně řečeno, vrstvy materiály se formují v určitých úhlech ve vztahu ke gravitaci objektu. Tým použil vytvořené modely k vypočítání síly a směru gravitace v návaznosti na umístění každé vrstvy.
V jednom případě namodeloval kometu jako ucelené těleso s těžištěm v blízkosti krku. Ve druhém případě pracovali s modelem dvou oddělených těles, z nichž každé má své vlastní těžiště.
Tým následně konstatoval, že orientace jednotlivých vrstev ve vztahu ke gravitaci přitom mnohem více odpovídá právě dvěma samostatným objektům.
