Otec družice ERS získal Nobelovu cenu za fyziku
Královská švédská akademie věd udělila část letošní Nobelovy ceny za fyziku Klausu Hasselmannovi coby ocenění jeho podílu na „fyzickém modelování zemského klimatu, kvantifikaci proměnných a spolehlivé předpovídání globálního oteplování“. V dlouhém seznamu úspěchů profesora Klause Hasselmanna je i uznání od ESA, která jej zaznamenává jako „otce“ první mise dálkového průzkumu Země ERS-1. Ta se stala klíčem k pochopení naší měnící se planety a která vytyčila cestu moderním technikám pozorování Země z vesmíru.
Generální ředitel ESA Josef Aschbacher k tomu uvedl: „Posíláme naše nejsrdečnější gratulace profesorovi Hasselmannovi při příležitosti získání jeho tvrdě zasloužené Nobelovy ceny. Klaus Hasselmann se přidal k jedné z externích odborných skupin ESA v sedmdesátých letech a v roce 1981 se stal členem našeho Poradního výboru pro dálkový průzkum Země. Poskytoval mimořádnou vědeckou podporu a doporučení pro ESA, obzvláště při vývoji misí ERS-1 a ERS-2.“
První mise ESA dálkového průzkumu Země věnovaná pochopení naší planety ERS-1 (European Remote Sensing) odstartovala 17. července 1991, tedy před třicet lety. Ve své době byla družice ERS-1 jedním z nejsofistikovanějších zařízení Evropou kdy vyvinutých a vypuštěných. Otevřela cestu studiu atmosféry, zemského pokryvu, oceánů a ledovců pomocí satelitních technologií.
Družice nesla rozsáhlé vybavení včetně zobrazovacího radaru SAR (Synthetic Aperture Radar), radarového výškoměru a dalších silných přístrojů určených k měření rozličných aspektů naší planety. K ERS-1 se v roce 1995 přidala ERS-2, která navíc nesla další senzor pro výzkum atmosférického ozónu.
Obě družice výrazně překročily svoji plánovanou životnost a zajistily dvacetiletý nepřetržitý tok dat, která vytvořila základ pro bezpočet výzkumných studií o tom, kterak naše planeta funguje a jak se mění.
Tyto průkopnické mise poskytly základ pro rutinní dálkový průzkum, z něhož těžíme dodnes. Navíc odkryly složitosti fungování zemských systémů. Úspěch misí ERS pomohl Evropě získat náskok v několika kritických technologiích a ve vědeckém zpracování dat z dálkového průzkumu Země.
Profesor Hasselmann vyvinul techniku využití radarů SAR při měření mořských vln.
V roce 1978 se evropská komunita inspirovala družicí Seasat. Následovala série experimentů vedoucích k pochopení oceánských vln a přípravy na start ERS-1 vyústily v sérii klíčových zpráv a dalších výsledků. Snímkování pomocí SAR vedlo k teorii dvojrozměrného vlnového spektra využitého na přístroji AMI (Active Microwave Instrument) na ERS-1 a k použití produktů využívajících vlnového spektra na dalších oceánských modelech.
Access the video
Toto dědictví pokračuje na produktech vlnových módů z radarových misí Sentinel-1 systému Copernicus a ve využití těchto produktů v operačním monitorování oceánů.
Josef Aschbacher pokračuje: „Bezpochyby je to zásluha profesora Hasselmanna, že dnes máme operační monitorování vln neboli ‘vlnový mód’ na misi Sentinel-1. Jde přitom o zdroj základních dat pro předpovídání chování oceánů a zajištění bezpečného námořního provozu.“
Profesor Hasselmann je zakládajícím ředitelem Institutu Maxe Plancka pro meteorologii. Nobelovu cenu za fyziku 2021 získal společně se Syukuro Manabem z USA a Giorgiem Parisim z Itálie.
