Podhodnocuje Evropa pohlcování oxidu uhličitého?

Atmosférický oxid uhličitý je nejdůležitějším lidmi produkovaným skleníkovým plynem zodpovědným za globální oteplování. Velké oblasti vegetace jako třeba lesy jsou přitom považovány za pohlcovače uhlíku, protože pomáhají při odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry.

Bez přirozeného koloběhu uhlíku by byla koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře mnohem vyšší a v důsledku toho i jeho vliv na globální oteplování výraznější.

Naše dnešní znalosti o pohlcování uhlíku v biosféře (nejen) v Evropě povětšinou pocházejí z „inverzního modelování“ měření prováděných přímo na místě. A také ze studií zaměřených na biomasu a ekosystém.

Pro přesné určení množství oxidu uhličitého absorbovaného evropskou vegetací analyzovali vědci z Brémské univerzity měření provedená družicemi.

Data jsou získaná projektem GHG-CCI realizovaném v rámci iniciativy ESA Climate Change Initiative, japonského Národního institutu pro studium životního prostředí a Laboratoře tryskových pohonů (Jet Propulsion Laboratory) při NASA. Byla sbírána osm let přístrojem Sciamachy na misi ESA Envisat a jeden rok na japonské družici pro sledování skleníkových plynů GOSAT.

Sada dat z každé družice přitom vznikla za použití jiné metody, což zajišťuje, že jejich výstupy nejsou zatížené možnou výpočetní chybou spojenou s jedním konkrétním výstupem. Všechny kalkulace přitom ukazují, že evropská pozemní vegetace – mezi Atlantickým oceánem a pohořím Ural – pohlcuje ročně zhruba dvakrát tolik uhlíku, než jsme se dosud domnívali.

Měření týkající se oxidu uhličitého a provedená přímo na místě přitom přinesla podobné výsledky jako měření odpočítaná z celkové hmoty biomasy. Jenže měření přímo v terénu jsou náročná a podobné výzkumy se provádějí jen výjimečně. Naproti tomu družicová pozorování pokrývají celý kontinent bez výjimky a nabízejí mnohem kompletnější data.

„Náš odhad je na horní hranici nejistoty z předchozích studií, které ovšem nevyužívaly žádná data z družic,“ uvádí jeden z autorů studie Maximilian Reuter.

„Využití satelitních dat pro tuto aplikaci představuje velkou výzvu, protože i malé nepřesnosti v měření mohou vést k významným chybám v hodnocení tvorby nebo naopak pohlcování oxidu uhličitého. A to díky tomu, že množství oxidu uhličitého v atmosféře je už nyní velmi vysoké, takže i relativně velké přidané nebo naopak odebrané množství znamená jen malou změnu v celkovém množství atmosférického oxidu uhličitého, který měříme.“

K tomu poznamenává tvůrce modelů klimatu z francouzských laboratoří LSCE (Laboratoire des Sciences du Climat et de l’Environnement) a vedoucí klimatické výzkumné skupiny GHG-CCI Climate Research Group Frederic Chevallier: „Všechny družicové produkty, které jsme v rámci studie testovali, ukazovaly významné pohlcování oxidu uhličitého nad kontinentem. Předmětem dalšího výzkumu by nicméně měly být rozdíly v chování oxidu uhličitého v odlišných oblastech Evropy.“

„Vědci se shodují, že v oblasti pohlcování oxidu uhličitého jsou stále otevřené otázky, a to zvláště na severní hemisféře. Je tak třeba dalšího zkoumání k tomu, abychom lépe pochopili rozdíly mezi družicovými daty a informacemi sbíranými přímo v terénu.“

Budoucí rozsáhlá síť měření v terénu v Evropě společně s nově vypuštěnou observatoří NASA OCO-2 (Orbiting Carbon Observatory-2) a možnou družicí CarbonSat, která je jedním ze dvou kandidátů na osmou misi v rámci programu ESA Earth Explorer, nám poskytnou data, která umožní v tomto výzkumu pokračovat a ujasnit si mnohé otázky týkající se pohybu oxidu uhličitého. A to jak z pohledu evropského, tak globálního.