Sledování sluneční erupce napříč Sluneční soustavou
Deset kosmických sond od Venus Express (ESA) až po Voyager 2 (NASA) pocítilo následky sluneční erupce, která se prohnala naší Sluneční soustavou. Další tři družice pak událost sledovaly. Všechny dohromady pak nabídly unikátní pohled na tento jev kosmického počasí.
Vědci pracující na projektu ESA Mars Express studovali 19. října 2014 efekty blízkého setkání komety Siding Spring s Rudou planetou. Namísto toho ale našli něco úplně jiného: něco, co se ukázalo být otiskem sluneční události.
Access the video
Což na jedné straně znamenalo, že analýza jakéhokoliv důsledků průletu komety u Marsu byla mnohem komplexnější, než se očekávalo. Na druhé straně ovšem došlo k aktivaci velkého mezinárodního úsilí mající za cíl sledovat cestu koronálního výtrysku hmoty (Coronal Mass Ejection, CME) skrze meziplanetární prostor. A to od Slunce až po nejzazší výspu vnější Sluneční soustavy.
Ačkoliv samotná Země nebyla ve směru výtrysku erupce, mnoho družic sledujících naši mateřskou hvězdu z blízkosti Země – Proba 2 (ESA), SOHO (ESA/NASA) a Solar Dynamics Observatory (NASA) – bylo svědkem silné sluneční erupce jen o několik dní dříve, 14. října.
Sonda NASA Stereo A pak nejenže pořídila snímky odvrácené strany Slunce (při pohledu ze Země), ale také získala přímo na místě unikátní informace, když kolem ní CME prolétala.
Díky víceméně náhodnému rozmístění dalších sond ve směru cesty CME byla jednoznačné detekce jevu provedena trojicí automatů na oběžné dráze Marsu (Mars Express od ESA a MAVEN plus Mars Odyssey od NASA), roverem Curiosity (NASA) operujícím na povrchu této planety, sondou Rosetta (ESA) u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko a misí Cassini (NASA/ESA/ASI) u Saturnu.
Stopy dokonce zaregistrovala i sonda NASA New Horizons, která se v té době blížila k trpasličí planetě Pluto, a za ní ještě Voyager 2. Dlužno ale podotknout, že v těchto velkých vzdálenostech je možné, že stopy specifické erupce se mohou spojit se slunečním větrem na pozadí.
„Pohyb CME ve větších vzdálenost od Slunce dosud není dobře pochopen. Zvláště pak ve vnějších částech Sluneční soustavy,“ vysvětluje Olivier Witasse z ESA, který studii vedl.
„Díky přesnému načasování různých měření přímo na místě můžeme celý proces lépe pochopit a následně těmito výstupy zpětně doplnit naše modely.“
Měření nám napověděla o rychlosti a směru cesty CME, která musela mít záběr nejméně 116 stupňů, aby zasáhla svou východní částí sondy Venus Express a Stereo A a svou západní částí flotilu u Marsu i kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko.
Z původní maximální rychlosti zhruba 1000 km/s u Slunce už měla CME rychlost jen 647 km/s u Marsu (měřeno sondou Mars Express) o tři dny později a 550 km/s naměřených sondou Rosetta o další dva dny později. Následoval další pokles na 450 až 500 km/s ve vzdálenosti Saturnu, a to měsíc po události.
