Sonda Rosetta sleduje, jak kometa odhazuje svůj prachový plášť
Mise ESA Rosetta nabízí unikátní vhled do proměn prašného povrchu komety během jeho životního cyklu. Sleduje totiž kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko, jak odhazuje svůj prachový pokryv, který nashromáždila za uplynulé čtyři roky.
Analyzátor COSIMA (COmetary Secondary Ion Mass Analyser) je jedním ze tří přístrojů pro monitorování prachu na palubě Rosetty. Začal sbírat data, pořizovat snímky a měřit složení prachových částic krátce poté, co sonda dorazila v srpnu 2014 ke kometě.
Výsledky prvních analýz získaných dat byly nyní zveřejněny v časopise Nature. Ve studii jsou zahrnuty informace získané od srpna do října loňského roku, když se kometa přiblížila ze vzdálenosti 535 na 450 miliónů kilometrů ke Slunci. V té době Rosetta strávila většinu času ve vzdálenosti třicet a méně kilometrů od komety.
Vědci studovali způsob, jakým se velká prachová zrna drolila během dopadů na sběrné plato přístroje. Ke kontaktu přitom docházely rychlostí 1 až 10 m/s. Zrna o typickém průměru 0,05 mm se rozpadala nebo rovnou tříštila během kontaktu s platem.
Skutečnost, že se tak snadno rozpadala, znamená, že jejich jednotlivé části nejsou příliš pevně spojené. Navíc pokud by obsahovaly led, tak by se netříštily. Namísto toho by se ledová složka brzy po dopadu zrna na plato odpařila – a zanechala za sebou pevnou složku.
Pro představu: kdyby detektor zasáhlo čistě ledové zrno, pak by po něm zůstala jen tmavá skvrna.
Prachová zrna byla bohatá na sodík, čímž sdílely charakteristiky s „částicemi meziplanetárního prachu“. Ty stojí za meteorickými bouřemi pocházejícími z komet. A to včetně Perseid z komety 109P/Swift–Tuttle a Leonid z 55P/Tempel–Tuttle.
„Zjistili jsme, že prachové částice uvolňované během probouzení komety jsou hodně načechrané. Neobsahují led, ale obsahují velké množství sodíku. Takže jsme našli mateřský materiál meziplanetárních prachových částic,“ vysvětluje hlavní autorka studie Rita Schulzová z ESA.
Vědci věří, že detekovaná zrna se dostala na povrch komety po posledním průletu perihéliem. A to tehdy, když proud plynu z povrchu začal pomalu ochabovat a už neměl dostatečnou sílu na odvátí zrn z povrchu.
A tak zatímco prach zůstal „uvězněný“ na povrchu, plyn pokračoval velmi pomalým odpařováním. Dokonce se odpařoval z větších hloubek, než když se kometa nejvíce přiblížila ke Slunci. Také by se dalo říci, že jádro komety „vysychalo“ na povrchu a bezprostředně pod ním.
