Třicet pět let rakety Ariane
Před 35 lety začal úžasný příběh letů rakety Ariane. Stalo se tak 24. prosince 1979: tento den proměnil evropský sen o vlastním přístupu do vesmíru v realitu.
Po smůle, která pronásledovala předchůdce Ariane, raketu Europa, a obtížích, s nimiž se potýkala organizace ELDO (European Launcher Development Organisation), byl stanovený udržitelný program pro vývoj a výrobu evropské nosné rakety. Úspěch prvního letu byl odměnou za obrovské úsilí průmyslu a organizací – místních, národních i mezinárodních.
V uplynulých čtyřech desetiletích tento podnik symbolizoval úspěšné spojení možností členských zemí evropských kosmických organizací.
Raketa Europa: předchůdce
Mezi lety 1964 a 71 se organizace ELDO skládala ze šesti členských států. Uskutečnila jedenáct startů, přičemž sedm z nich bylo částečně úspěšných. Raketa Europa I vznikla kombinací britského prvního stupně Blue Streak, francouzského druhého stupně Coralie a německého třetího stupně Astris. Všechny tři stupně byly poprvé společně otestovány 29. listopadu 1968. Tento pokus se ovšem stejně jako další dva – všechny proběhly z australské střelnice Woomera – skončil nezdarem.
Po neúspěšném startu rakety Europa II z kosmodromu Kourou s doplněným čtvrtým stupněm (P068) dne 5. listopadu 1971, byl osud organizace ELDO zpečetěn. Navíc americký prezident Richard Nixon navíc v lednu 1972 oznámil, že od roku 1978 bude k dispozici kosmický raketoplán schopný létat do vesmíru každý týden za bezkonkurenčně nízkou cenu. Tím skončily i naděje na vývoj rakety Europa III. Evropa se ovšem nezastavila a už v březnu téhož roku obnovila svůj boj o vesmír, když francouzská kosmická agentura CNES utvořila pracovní skupinu mající za cíl navrhnout nástupnickou raketu.
LIIIS: třetí generace
Byla to jen otázka několika málo měsíců, než byla vypracována konfigurace třístupňového nosiče. Návrh byl pak prezentovaný na šesté konferenci ESC (European Space Conference) v Bruselu dne 20. prosince 1972. Francouzský ministr Jean Charbonnel ujistil, že jeho země má velmi silný zájem na realizaci projektu – a navrhl, že jeho země převezme většinu nákladů. Na oplátku Francie požadovala roli hlavního kontraktora a od partnerů požadovala úhradu čtyřiceti procent nákladů.
Ministři následně dosáhli dohody: opustí program Europa III a namísto toho se zaměří na nový nosič. K tomu pak vytvoří společnou jednotnou a unifikovanou Evropskou kosmickou agenturu (ESA, European Space Agency). Zatímco organizace ELDO byla rozpuštěna, sesterská ESRO (European Space Research Organization) byla dočasně pověřena řízením „speciálního projektu“ nosné rakety.
Dne 10. května 1973 byla představena optimalizovaná konfigurace L140-L33-H8 (LIIS). Skládala se z prvního stupně se 140 tunami pohonných látek, druhého stupně se 33 tunami a třetího stupně s 8 tunami kryogenní pohonné směsi. Ačkoliv byla reakce průmyslu smíšená, už 31. července 1973 bylo zajištěno financování projektu z 27 procent.
Belgický ministr Charles Hanin šel ještě dále, když prosazoval podpisy od ostatních ministrů pod širší smlouvu (tento balíček obsahoval dohodu o Evropské kosmické agentuře, nosné raketě LIIIS, modulu Spacelab pro raketoplány a družici MAROTS). Rozhodnutí bylo odsouhlaseno za úsvitu následujícího dne.
Nosič měl být připravený v roce 1980. Tak to alespoň stanovila agenda „Dossier de synthèse“ přijatá dne 15. ledna 1973. V ní ESC specifikovala, že program bude řízený v rámci společného evropského rámce. Kontrakty pak byly rozděleny mezi participující státy v poměru financování ku rozsahu práce.
Raketa Ariane pak byla formálně „pokřtěna“ na 93. zasedání administrativního a finančního výboru (AFC, Administrative and Finance Committee) ESRO v Bernu ve dnech 27. a 28. září 1973.
